Indie na zimu 2019

Vůbec jsem neměl v plánu jet znovu do Indie. Už vůbec ne s partou podivínů, co dokáží celý den nejíst, pak si dají dva banány a jsou spokojení. Taky jsem neplánoval jet se seniory a ani s týpkem, co procestoval půl světa s kšiltovkou a suverénním a lehkým přístupem k životu.
Dneska se tomu směju, ale před půl rokem jsem dobrovolně odešel do lesa společně s dalšími lidmi, co hledali svou životní vizi. Několik týdnů sexuální abstinence, mnišské jídlo o rýži a zelenině, ž
ádné zprávy, telka a jiné povyražení, a to všechno jsem zakončil 3 dny pobytu v lese o samotě bez jídla a pití. Říkáte si možná, takové sebeobětování a odříkání jen kvůli nějaké zprávě, nějaké vizi? Na co, vždyť máme televizi :-D Čekal jsem něco obrovského, nějaký převrat v pracovní kariéře, nějaký supr nápad pro nové směřování Jógy smíchu, že budu posel dobrých zpráv. Nic takového mi nepřišlo, jen jsem ze svých 56 kg zhubnul dalších pět kilo, a tak už teď nakupuji oblečení jen v dětském oddělení.😂
Objevilo se spousta pro mě neuchopitelných symbolů a znamení, ze kterých jsem měl v hlavě pěkný zmatek. Před odchodem z lesa se mi však promítlo v hlavě velmi krátké "kino". Něco, co jsem dokázal uchopit do myšlenek a zformulovat z toho první krok vize: "pojedu znovu do Indie a budu tam provádět důchodce".
Cože? Proč zrovna důchodce? A proč zrovna do Indie, když už jsem tam 3 krát byl? Nejsou snad na světě další krásná místa, co stojí za návštěvu?
Nejsou, vím, že to nejkrásnější místo je vždycky uvnitř mě a nezáleží tedy tolik na tom, kde se tam venku rozhodnu rozdávat kus sebe. Chopil jsem se vize a začal jí zhmotňovat. Po několika měsících vznikl web indienazimu.cz a zanedlouho už byla kompletní sestava lidiček, co měli zájem odcestovat na zimu do Indie. Včetně seniorky Marty, o kterou se tu všichni staráme a Marušky, která za námi přiletí už brzy.
No a aby to nebylo až tak jednoduché, odletěla s námi i rodinka s 13ti letým klukem. Neuvěřitelné se stalo skutečností a my už jsme 3 týdny v jižní Indii. V práci jsem letos dostal "výjezdní doložku" pouze pod podmínkou, že budu pracovat alespoň 4 dny v týdnu, což je na indické poměry opravdu hodně. Ve chvílích kdy nepracuju se tedy věnuju Martě a průvodcování po památkách, překladům z lámané indické angličtiny do češtiny, řešením průjmíků, kašlíků, pálivých jídel, naslouchání, pozorování, sebereflexe a dechovým cvikům. Ze všeho nejvíc mě baví, jak je všechno pořád jinak než podle plánu a samozřejmě kopec smíchu, který si díky těmto situacím užíváme. Vesmír mě v tom naštěstí nenechal samotného, a tak se mi pořád dostává nějaké podpory. Největším je Tomáš, který je už dost zkušený cestovatel a navíc se taky věnuje Józe smíchu. Uvolňující záchvaty smíchu pramenící z ničeho nebo jen lehkého nádechu humoru jsou tak denním chlebem. Říkáme tomu tady FLOW. Když se odprostíme od myšlenek, strachů a nějakých velkých plánů, začnou se dít věci přesně jak mají a volně plynou s naprostou lehkostí. Doslova zázraky. Největším darem jsou tak pro mě opět zkušenosti a neuvěřitelná lehkost bytí ve FLOW.

První týden jsme prožili v Mahabalipuram. Sežrali jsme spoustu krevet a všelijakých mořských potvůrek. Navštívili jsme festival hudby, na kterém jsme byli skoro sami. Poznali jsme místní památky a aklimatizovali se na posun času, teploty kolem 30ti a neustálé sluníčko. Říkáte si ráj na zemi? Kdepak, záleží vždy na úhlu pohledu. Ony takové střevní potíže můžou zastihnout každého a tak mladý Jiřík vyzkoušel sílu indických bakteríí na vlastní střeva. Po pár dnech už zase běhal po pláži a natáčel svůj film, což ho neuvěřitelně baví. Já si zakusil kašlíček, a tak jsem si místo pestrých indických omáček a sladkého ovoce dopřával spíše půst pro vyléčení. Tomáš si pro změnu přivezl z ČR nějakou angínu. Ta mu však dlouho nevydržela a jeho původně pozitivní přístup se náhle proměnil v ještě pozitivnější a bez nemocí.

Po týdnu jsme se na chvilku přesunuli k městečku Pondicherry a nasávali francouzkou atmošku v indické podobě. Indové v této oblasti taky vehementně nasávali, ale něco trochu jiného, a tak jsme byli rádi za přesun do duchovně čistější oblasti do vnitrozemí k posvátné hoře Arunáčale. Noční procházka o úplňku neboli Pradakshina - pouť kolem hory nás všechny vystřelila někam, kde vlastně ani nevím, jak to nazvat. PRDEL to je to správné slovo. Když ho vyslovíme nahlas, většina lidí si toho ani nevšimne. Pouze ti, jež tuto šifru znají, a tak se čas od času otočí i nějaký Čech a my zase víme, odkud pocházíme.

>> Fotky k nakouknutí zde <<

Bydlení v Rishikeshi

Poslední část naší letošní velké indické cesty nás zavedla opět do Rishikeshe jež jsme si oblíbili už z minulého roku. Zjistili jsme, že od poslední návštěvy tu nové domy rostou jak houby po dešti, zhoustla doprava a přibylo turistů. Z Rishikeshe se tedy stává velké město.

Tentokrát jsme třítýdenní pobyt vedli vesměs v relaxačním duchu, ale pár okamžiků bylo víc než vyhrocených. Myslím tím hlavně naši eskapádu s raftěním po Ganze, kdy nám šlo téměř o život (Téměř určitě - neboť každoročně prý při raftění na Ganze v divoké vodě několik lidí zahyne..). Tady v Čechách jsme jako vodáci zvyklí na vodu na řece spíše s dlouhými úseky tzv. oleje, a navíc nám v turistické kanceláři indický personál tvrdil, že trasa 16 km je pro začátečníky. Před naloděním do raftu jsme absolvovali asi pětiminutovou instruktáž s tím, co dělat, když se raft převrhne apod. Kapitánovi říkám: "Převrhne? To si děláš srandu, že?".
Ujistil mě, že ne, ale stejně jsem mu nevěřila. Nevěřila jsem až do okamžiku, kdy jsme záhy vjeli do tak silných peřejí, že jsem myslela, že budu zvracet a strachy jsem se třásla. Říkala jsem si - to jsme holt měli to nejhorší na začátku, ale mýlila jsem se. Následovaly další obrovské snad třímetrové vlny, horská dráha by byla oproti tomu atrakce pro malé děti. V jeden okamžik jsme opravdu byli s raftem kolmo k vodě a málem se převrátili. Indka přede mnou neměla dostatečně zpevněné nohy v lodi a přepadla na jinou účastnici. Moje rozhořčení a děs byly tak velké, že jsem to nevydržela a kapitána seřvala, jak tohle může být úsek pro začátečníky? Pak to ještě schytal pracovník v turistické kanceláři, vytkla jsem jim naprostou neprofesionalitu a zmínila obrovské nebezpečí. Byl z toho chudák celý špatný, až mi raději celý výlet na raftu dal zadarmo :-)

Jinak náš pobyt v Rishikeshi probíhal celkem poklidně, David si mimo jiné krásně zatančil bollywood dance, jeho nadání můžete posoudit v přiloženém videu. Jednou jsme také vyrazili na výlet ke Kunjapuri templu, zasněžené vrcholky Himalájí bohužel opět nebyly vidět, ale sestup dolů přes vodopády byl úchvatný.

Cestu do Indie jsme při zpáteční cestě zakončili neplánovaným dvoudenním pobytem v Dubaji, jistě na fotkách poznáte, kde končí Indie a začíná umělý svět luxusu...

Děkujeme, že jsme mohli opět vyrazit na cestu, která nám přináší nové poznání lidí a kultur, ale hlavně nás samých, našeho nitra. Současně jsme vděční za odpočinek, načerpání nových sil, uvědomění si opravdových životních hodnot a také jakým směrem chceme, aby se ubíral náš život.

>> Fotečky ke zkouknutí zde <<

Znovu v Auroville

Zdravíme všechny čtenáře.

Po více jak měsíci pobytu v Auroville posíláme pár veselých historek a zajímavostí z tohoto spirituálního místa nedaleko města Pondicherry.

Vystřídali jsme celkem tři ubytování, ale po každém zabydlení se nám z žádného z nich nechtělo stěhovat se jinam. Objem suvenýrů a krémíčků se značně rozšířil, a tak jakýkoli přesun, znamenal vžít se do rolí stěhovacích agentů, kteří mají k dispozici pouze skůtr. Pro lepší představu jsme to natočili.

Digitální nomádství v indickém autobusu

Náš denní rytmus byl dost často podobný. Ráno vstávání mezi 6 a 7 kdy vychází slunce a je ještě příjemná teplota na cvičení. Pak ranní protahovačky neboli jóga na všechny způsoby, které známe a jsou nám ještě příjemné. Nepředstavujte si žádné složité asány, mám tak zkrácené šlachy, že kdyby mě někdo viděl cvičit, myslel by si, že mám snad epileptický záchvat v pozici lyžujícího skřítka.
Po snídani se většinou něco učíme nebo uklízíme, pereme, vaříme, no že se na to taky nevy...me. Ale když nás to vlastně baví. Jídlo je tu sice tak levné, že se skoro nevyplatí si vařit, jenže to bychom pak ztratili možnost tvořit a v tvoření je radost ze života, no ne?
Stále mám ve všední dny pracovní pohotovost, a tak makám odkud se dá. Když je třeba tak i z indického autobusu, to už opakovat vážně nebudu.

Měli jsme velké štěstí a splnila se nám naše přání. Markétka si zajezdila na koni a mně se poštěstilo potkat Nikhila, který zde vedl Jógu smíchu, a tak jsme se každý něco přiučili navzájem a ještě se u toho božsky nasmáli. Vyzkoušel jsem si vedení Jógy smíchu v angličtině, ale zjišťuji, že mám ještě velké rezervy. Naštěstí mám s sebou tu nejlepší učitelku ve vesmíru.

Za ten měsíc v Auroville jsme zažili spoustu legrace i ponaučení. Chodili jsme meditovat do obřího Matrimandiru, koupali se v moři, ochutnali všelijaké mořské potvůrky a pravé indické kuřecí Tandoori. Kromě všech radostí a starostí, které s sebou život přináší, nám přinesl i hluboké poznání, a to jak moc jsme všichni propojení. Pro běžné oko je to na neviditelné úrovni, ale když se zaměříme hluboko dovnitř sebe, zjistíme, že je tam něco co ... to se prostě nedá popsat, to se musí prožít.

S přáním velkého soucitu a pochopení pro všechny bytosti,
David a Markéta

PS: teď už jsme o téměř 3 tisíce km dále. Jsme na severu Indie v podhůří Himalájské vrchoviny poblíž města jógy Rishikeshe. Za 3 týdny přineseme další reportáž z místa činu a těšíme se na shledání se všemi v české zemi.

Děkujeme, omlouváme se, prosím odpusťte nám, milujeme vás.

>> Fotečky ke zkouknutí zde <<

Tiruvannamalai - město boha Šivy

Posíláme pozdrav z naší další oblíbené oblasti, a tou je okolí posvátné hory Arunachala, která je považována za vtělení boha Šivy.

Arunachala

Jeden z "výletů" po indicku jsme absolvovali na úplněk posledního ledna, kdy jsme se rozhodli jako většina ostatních podniknout pouť právě kolem této magické hory. Snídani jsme si dali tradičně na ulici a mohli tak ochutnat další smažené indické speciality. Tzv. vnější cesta kolem hory vede po silnici a právě vzhledem k proudícím davům, které se za cesty vydatně občerstvují a tuně odpadků, které vyprodukují, daroval Ramanashrám velkoryse k silnici popelnice, a to možná každých 50 metrů. Je to opravdu rarita vidět v Indii popelnice a navíc tolik najednou! Bohužel to ale asi Indům nikdo nevysvětlil, k čemu taková věc jako popelnice slouží, a tak se nestačíme divit, když je odpadky nastláno dokonce i v těsné blízkosti popelnic. Že jsou navíc zcela prázdné, jsem si mohla na vlastní kůži vyzkoušet - což můžete vidět v jednom z našich videí.

Spurthi s námi

V Singing Heart Ashrámu jsme zažili nezapomenutelné setkání, které nás s Davidem stále hřeje u srdce a se slzou v oku vzpomínáme. S Indkou Spurthi jsme si rozuměli tak, jako bychom ji znali od dětství nebo snad z minulých životů, jako by v tom byla nějaká osudovost, že to nemohla být náhoda, že jsme se potkali. Navzdory kulturním rozdílům a naprosto odlišnému způsobu života, který každý z nás žije, jsme si uvědomili, že pokud jsou lidé otevření a pozitivní, mohou být přáteli. Spurthi nám vyprávěla o svém pohnutém osudu, kdy stejně jako plno ostatních indických žen si musela vzít za manžela muže, kterého vůbec neznala, a kterého jí "dohodili" rodiče. Dokonce je tento "byznys" v Indii rozjetý ve velkém, kdy je možné na internetu podobně jako na online seznamce najít vhodného manžela. Spurthi nebyla v manželství spokojená, ale měla to štěstí, že se mohla rozvést, i když to nebylo jednoduché. Přejeme Spurthi vše nejlepší, aby se jí dobře dařilo!

Kromě toho, že ve 33ti stupňovém počasí naboso šplháme na horu Arunachalu a čas od času jí v rámci 14ti kilometrové procházky obejdeme, taky se občas rádi posilníme místní specialitou - rýže na tisíc způsobů s rýží a luštěninou, a to z banánového listu přímo na zemi ze země. Pokud by někomu nevadily lechtivé procházky mravenců po hlavě, roztomilé ještěrky přisáté na stěnách místnosti a absolutně vegetariánská strava, dá se tu na noc ubytovat přibližně za 300 Kč pro dva s plnou penzí a k tomu máte místo pejska před domkem kravičku a po meditaci můžete pozorovat pasoucí se ovečky až do západu slunce.

>> Fotečky ke zkouknutí zde <<

Je LIBO MahaBALIpuram?

Selfie z Rikši - David a Markéta (inkognito)

Zdravíme všechny čtenáře a nebo jen sjížděče videí.

Kdo to ještě neví, vrátili jsme se zpět do naší milované země plné chutí, vůni a barev, do Indie.
Letos jsme naší cestu pojali méně cestovatelsky a více pracovně. Zaměřujeme se víc na to, co nás baví a naplňuje.

Kdo to ještě neví, baví nás se smát čemukoli a kdykoli (tzv. Jóga smíchu) a krom toho máme ještě rádi takovou tu protahovací jógu, baví nás jíst, meditovat, milovat a spát. Samozřejmě se neobejdeme bez nějakého toho tvoření, a tak jsme si vzali notebooky, Markétka překládá a já vzdáleně administruji databáze a řeším požadavky z práce v Praze. Je to takové lehké digitální nomádství. Plníme si opět sny, protože kdo ví, co bude zítra...

Malý kamínek k přizvednutí

Jako první jsme se hned z letiště přesunuli do Mahabalipuram, turistické oblasti 50 km jižně od velkoměsta Chennai, odkud vám posíláme pár foteček a videí. Opět si postupně zvykáme na to, že vodou z kohoutku si nemůžeme ani vypláchnout pusu, že na každém rohu někdo nastavuje ruku pro almužnu a že první třída ve vlaku vypadá jak hororová scéna z reklamy na bakteriální infekci.

Společná u móře

Mnohem lépe si ale zvykáme na to, že se dá vyjít ven jen tak v krátkém tričku, napít se kdekoli čerstvé kokosové šťávy a nebo se na kohokoli jen pousmát a jeho úsměv je upřímně opětován. Indové jsou prostě takoví tmavší šmoulové, kteří vědí, že tímto životem to nekončí.
No a na závěr přidáváme pár videí a fotek, abychom vám alespoň trochu toho teplíčka a ducHovní atmosféry nasdíleli.

David Zahradník & Markéta Kušičková

>> Fotečky k nakou(s)knutí TADY <<

Rishikesh – městečko jógy a čistého vzduchu

Téměř po dvou měsících od návratu z Indie jsme se dostali k dopsání našeho cestovatelského blogu.

Cestu vzhůru až k úpatím Himalájí, kde se město nachází, jsme opět měli pestrou. Z Dillí rikšou na vlakové nádraží bez časové rezervy (ještě že všechny indické vlaky mají minimálně půl hodinu zpoždění – možná proto tu také nikdo na vlak nedobíhá…) Pak 6 hodinová jízda cca 200 km vlakem, naštěstí jsme opět měli objednaný sleeper (lůžkový vlak), tedy lehnu a v ten okamžik jsem vyčerpáním tuhá, dokonce ani extrémně hlasité pokřikování procházejících prodavačů skrz vlak mě neruší. Při cestě na sever jsme si dali mezizastávku s přespáním v Haridwaru, což je typické neturistické místo. V hotelu vůbec nechápali co chceme – od teplé vody na čaj (myšleno pitné vody), extra deku na spaní (myšleno né 100 let totál jetou), a tak podobně. Navíc venku na ulici restaurace vlastně ani nejsou, jen stánky s přesmaženými nepoživatelnými indickými delikatesami, a pokud snad na nějakou restauraci narazíte, tak nerozumí anglicky, tudíž ani neví, co je „spicy“ a „non-spicy“, což je pro nás téměř záležitost života a smrti. Nejhorší je, když číšník anglicky neumí a odkývá vše, co mu říkáme a pak se divíme, že jídlo nám pálivostí doslova hoří v ústech. Né trochu přeháním, ale opravdu jen trochu, neboť plain rice si můžete dát vždy, ale komu se chce dobrovolně večeřet suchou rýži jen tak bez ničeho, pokud zrovna nemá zažívací problémy?

Druhý den ráno se vydáváme malým indickým busem do turistického ráje, kde se v dálce již tyčí majestátné Himaláje. Zatím to tedy vypadá spíše jen na takové Krkonoše, neboť jsme tam, kde kopce teprve začínají, tudíž nejvyšší vrcholy v této oblasti jsou cca 1600 m.n.m. Posvátná řeka Ganga tu teče ještě jako mladá čistá řeka, kde i Zápaďan může svlažit tělo. Nachází se zde nepřeberné možnosti zacvičit si jógu různých směrů, navštívit ashrámy a satsangy osvícených mistrů, pak jsou tu výtečné nejen indické restaurace, které nabízí i mezinárodní jídla typu sizzler (původně z Japonska, podává se prskající na horkém talíři) nebo skvělé nepálivé tibetské jídlo (přeci jen Tibet je odtud už jen 1200 km) a samozřejmě ohromné množství lákadel pro turisty v pouličních stáncích plných zboží jako oblečení, ajurvédská kosmetika nebo bio potraviny.

Během našich procházek horským městečkem jsme jednou u stánku kupovali koření, kde nám prodavač doporučil speciální koření asafoetida. Pak doma na pokoji jsme si říkali, odkud se line tak divný vtíravý smrad a záhy jsme zjistili, že je to právě toto aromatické koření. David vygooglil, že česky se koření jmenuje „ločidlo čertovo lejno“ a název opravdu odpovídá skutečnosti. Nicméně jsme současně zjistili také jeho prospěšné účinky na organismus, hlavně na podporu trávení proti nadýmání a koření údajně i povzbuzuje činnost mozku.

V Rishikeshi jsme měli štěstí na skvělé ubytování v domku u indické rodinky. Z terásky jsme mohli pozorovat okolí s přilehlými horami, slunit se na střeše domu, neboť teplota vzduchu v této oblasti se v březnu pohybuje jen kolem 20, max. 25 stupňů. V pondělí 13. března se konal indický národní svátek HOLI, což je ve své podstatě bujará oslava jara a barev, kdy na sebe lidé v ulicích vzájemně vrhají barevné prášky a cákají po sobě zbarvenou vodou bez ohledu na svou sociální příslušnost. Poselství tohoto svátku je také vítězství dobra nad zlem, den kdy se lidé na sebe smějí a odpouštějí si. Rodinka nás pozvala na střechu domu, kam jsme vyrazili vybaveni jedním pytlíkem barevného prášku a chvíli pozorovali „bitku“. Ledovou vodu jsme na sebe lít nenechali, ale prášek na obličej jsme dávali a taky dostávali. Poté, co jsme se trochu otrkali (přeci jen jsme nevěděli, co nás čeká), jsme se statečně vydali do ulic. Energií nadupaní Indové to pojali ve velkém, stříleli barevnou vodu z vodních pistolí projíždějíc na motorkách, občas bylo těžké uniknout zásahu. Skončili jsme vydatně „zmaštěni“ k nepoznání, ale o další intenzivní zážitek bohatší.

Jeden den jsme se rozhodli, že se vydáme sami na trek do hor, neboť průvodcovské služby tu nebyly úplně podle našich představ. Ráno jsme tedy vyrazili vzhůru na Kunjapuri tempel. Cesta se postupně rozdělovala ve více cestiček až jsme šli indické „hatě“, a to tak, že jsme doslova šplhali po kluzkém svahu plného nástrah jako větví, písku a suchého listí. Oba jsme navíc měli nevhodnou obuv, já sandále a David bosoboty. Pak skončil les, prostor se otevřel a objevil se nám úchvatný výhled do údolí. Na loučce jsme se chvíli zastavili, dali si piknikový oběd z vlastních zásob a pozorovali kopce kolem. Nahoru ke chrámu to byl ještě kus cesty, změnila se i vegetace z palem na vysokohorské jehličnany. Výhled z plošinky u templu jsme měli jen částečný na nejbližší kopce, zasněžené osmitisícovky bohužel kvůli oblačnosti nebyli vidět. I tak to byl skvělý výlet, děkujeme.

Končíme naši letošní cestu do Indie, do země prastarých duchovních odkazů, pestrých barev, chutí a vůní. Cesta do Indie je možností vystoupit z naší komfortní zóny, je součástí naší životní cesty s praxí sebezkoumání, absolutního stavu okamžiku tady a teď a vede nás k naší pravé podstatě. S vděčností děkujeme, že jsme indickou cestu mohli uskutečnit.

Fotky a videa tady
https://drive.google.com/drive/folders/0B4hDpmwBPAt8Y2hzazFmNzN5bVk?usp=sharing

Bháng lassí ve Varánasí

Přeletěli jsme z jihu na sever Indie, kde jsou teploty už o něco nižší, ale pořád to připomíná letní sezónu jakou ji známe z ČR. Ubytovali jsme se na jednu noc v Dillí, kam brzy ráno přiletěla Markéty maminka Maruška, jež se k nám připojila na týdenní putování.

Měli jsme s sebou dost suvenýrů a méně potřebných věcí, které jsme se rozhodli nenápadně uschovat v uzavřeném prostoru pod postelí na pokoji 205, kam jsme se za týden měli vrátit. Pokoj jsme si zarezervovali a vydali se vstříc dalším zážitkům. První den jsme se přesunuli autobusem do Agry k turisty vyhledávanému Taj Mahalu. Cesta samotná byla dost náročná jak už to v Indii bývá, ale za odměnu na nás čekalo příjemné ubytování u jedné rodinky v domácnosti, kde jsme pro sebe měli prostorný pokoj a ze střechy výhled na Taj Mahal. Další den jsme trochu odpočívali a nakupovali suvenýry a jak už to tak bývá, čirou náhodou jsme objevili velmi barevně pestrý podnik s názvem "Bob Marley café". Ceny přijatelné a majitel nás překvapil svojí slovní zásobou českých slov. Objednali jsme si večeři a k tomu na ochutnávku jedno bháng lassí, které sice na jídelním lístku nebylo, ale pan domácí nám ho moc doporučoval. Možná jsme vypadali až moc vážně, nicméně nějakou chvilku po večeři jsme měli co dělat abychom se smíchy nepotrhali. Znáte ten pocit, kdy vám sebemenší maličkost přijde jako fór století nebo že si nepamatujete ani kde je záchod, kde jste ještě před hodinou čůrali? Pokud ne, tak si taky občas dejte nějakou tu "srandu z pytlíku". Další den ráno jsme si přivstali na prohlídku toho unikátu, za kterým se sjíždějí lidé z celého světa. Taj Mahal vypadá opravdu pohádkově, ze všech stran stejný a trochu připomíná spíš nějaký krásný obraz. Možná ještě působilo to lassí, jen už to nebyla taková sranda. Fronta na půl hodiny, prohlídka jako na letišti a všude davy lidí. Dovnitř nedovolí vzít téměř nic kromě foťáku a přenosné atomové bomby, a tak jsme to museli celé zvládnout bez snídaně.

Noční vláček z Agry do Varánasí

K večeru už nasedáme do nočního vláčku směr Varánasí. Máme hezké palandy a milé spolucestující. Neumějí ani slovo anglicky, tak se s nimi bavíme česky a je to velká sranda.

Město na nás dýchlo svou pohřební atmosférou hned po příjezdu. Zkoušíme brzkou ranní a večerní plavbu na pramici po řece Ganze a prozkoumáváme uličky a zákoutí nejstaršího města v Indii. Zakoušíme i bezprostřední blízkost hranic, na kterých jsou denně upalovány desítky nebožtíků. Fascinující pohled na hořící těla a koupající se Indy v řece, ve které plavou zbytky ostatků a občas i něco více, nás ohromují. Cítíme magičnost a paralelu s tzv. "druhým břehem" všemi smysly.

Nebožtík na ghátu u hranice a jeho rodina

Vracíme se letadlem do Dillí, kde se od nás Maruška odpojuje a letí zpátky do Čech. My jsme se těšili na své schované zavazadlo z pokoje 205, ale jak už to tak v Indii bývá, nic není jak si člověk naplánuje a tak dostáváme jiný pokoj. Klepáme na dveře našeho původního pokoje a po delší odmlce nám otevírá rozespalý Evropan s dredy až ke kolenům. Trochu vyděšení mu vysvětlujeme celou situaci a on nám sděluje, že na té posteli momentálně spí jeho přítelkyně, kterou rozhodně nechce budit. Nařizujeme si budík na brzkou ranní hodinu, kdy opouštějí pokoj kvůli odletu a tašku i se všemi věcmi nacházíme v pořádku.

Tolik vše z našeho výletu do Dillí, Agry a Varánasí.

Zdravíme všechny blízké i vzdálené dušičky z města jógy Rišikéše, hned na úpatí Himalájí a těšíme už za týden na shledanou v Česku.

David a Markétka

Fotky i videjka zde:

https://drive.google.com/drive/folders/0B4hDpmwBPAt8UTE1SjFhbXFVVlE?usp=sharing

Auroville - experiment nové doby

Po delší odmlce posíláme pár řádků ze spirituálního města Auroville.

Na začátek si dovolíme trochou historie a faktů o tomto experimentu, který vznikl v roce 1968. V centru města se nachází tzv. Matrimandir, což je obrovská koule s meditační místností uvnitř. Na první pohled to zvenku vypadá něco jako radar.

Matrimandir

Jeho návštěva je jedinečným zážitkem. Uvnitř je ohromný prostor, který na nás působil jako z filmů o UFO. V meditační místnosti je uprostřed umístěna velká křišťálová koule, kde příjemná atmosféra pomáhá rychle utišit myšlenky a obrátit se do sebe.

Auroville je vlastně jedna velká komunita, kde žije v souladu 2500 lidí více než 50ti národností. Lidé se sem přestěhovali, aby mohli rozvíjet myšlenku duchovního rozvoje, a nemysleli jen na své konzumní potřeby. Polopoušť, která zde bývala, obyvatelé v průběhu let přeměnili na pulzující prales s nyní již vzrostlými stromy. Lidé, kteří tu bydlí, mají zájem o to, aby nejen Auroville, ale i celý svět byl lepším místem pro život.

První týden pobytu v Auroville jsme strávili v Sharnga Guest House, kde se nachází obrovské pralesní stromy v symbióze s luxusním ubytováním nízkých hliněných domků. Davida zastihla nemoc projevující velmi silnou potřebou. Potřebou doslova splynout se záchodovou mísou. A tak jsme začali podávat lék, který funguje naprosto všude - Coca colu. Druhý týden jsme se přesunuli do jiného ubytování, kde je v areálu mimo jiné i škola pro děti s novými metodami výuky umístěná v ekologicky postavených netradičních domcích, které jsou částečně pod zemí.

Jeden den jsme si k večeru udělali výlet do blízkého městečka Pondicherry, které v 17. století bývalo francouzskou kolonií. Ve městě je stále k vidění koloniální architektura a je tam i po tak dlouhé době cítit vliv Francouzů. Část cesty do města jsme absolvovali autobusem plným Indů čumilů včetně nutného potrubování řidiče do rytmu indické vypalovačky v autobuse, viz video "DJ autobusák". Ruch města, kdy člověk musí hlídat, aby nespadl do výmolu, nepřejel ho autobus, rikša nebo motorka, nás stále nepřestává fascinovat. Nákup oblečení vypadá přibližně takto. Vejdeme do kamenného obchodu připomínající silně vitenamskou komunitu, všichni jsou ovšem indického původu. Je zde 10 postávajících zaměstnanců, kteří na nás vejrají a nemají co na práci. Po chvilce vybírání zjistíme, že v Indii neřeší velikosti oblečení, tedy např. tričko oranžové mají pouze v jedné velikosti a pokud je člověku malé a chce větší, má smůlu, protože ho nemají, prostě se větší nevyrábí. Pokud chceme větší, tak to mají např. jen červené. Takto je to stejné i s kalhotami, mikinami apod. Tedy, nakupování je spíše o náhodě a má zcela jiný rozměr.

Maminka nás před odletem varovala, abychom se vyhnuli místům, kde se shromažďuje velké množství lidí. Tak jsme vyrazili na pravou a nefalšovanou technopárty. Nebyla tam skutečně ani noha, no a tak jsme si parádně zapařili a po cca hodině a půl jim asi došli baterky v iPodu. Ne, teď vážně, technika jim naprosto zkolabovala. I tak jsme byli překvapení, že to vydrželo hrát tak dlouho.
Dnes se přesouváme na sever Indie, kde jsme zatím ještě nikdy nebyli, těšte se tedy s námi na nová dobrodružství.

Markéta a David

Fotečky a videa:

https://drive.google.com/drive/folders/0B4hDpmwBPAt8cFZ3YzRjX3RaTlE?usp=sharing

Meditace se Šrí Ramanou Maharišim

Po další etapě vás opět všechny srdečně zdravíme z Indie, tentokrát přímo od úpatí hory Arunachaly z ašrámu kde meditoval a žil Šri Ramana Mahariši.

Den před úplňkem a celou noc to tady v Tiruvannamalai vypadalo zhruba pro představu jakoby se třetina Pražáků rozhodla vyjet na výlet do Liberce a obejít celý Ještěd po směru hodinových ručiček a k tomu ještě naboso.

Místní vykonávají tuto pouť kolem hory Arunáčaly (giripradakšinu) každý úplněk, a to kvůli mnoha zázrakům, které se tu prý dějí. Cesta vede téměř po rovině, většinou mimo město a je dlouhá 14 km. Vyzkoušel jsem si to na vlastní bosonohy a po chvilce zjistil hned první zázrak, silnice a chodníky jsou po slunečném dni a teplotách lehce přes 30 stupňů rozpálené jako ďábel. Během několika hodin další zázrak, proud lidí se rozrostl do skutečné lidské řeky. Naivně jsem očekával, že kvůli uzavřené dopravě neuslyším všude znějící klaksony a zvuky motorů. V druhé polovině pouti jsem se přesvědčil o opaku. Pravý Ind projede v takovém davu nejen s kolem, ale i s motorkou a občas i s malou dodávkou. Zvuk klaksonu přitom nechává nepřetržitě zapnutý a dokonce zvládá za jízdy i psát smsky. Prostě jeden zázrak za druhým.

Před nedávnem jsme si s několika přáteli z Čech chtěli připomenout blahodárné účinky společného smíchu a tak jsme si udělali takovou malou slezinu. Přidala se k nám i jedna Japonka a tak se z toho stal multikulturní zážitek v podobě meditace smíchu, kdy jsme se váleli po zemi jako malí děti a nemohli zastavit příval radosti a smíchu. Japonka z toho byla tak mimo, že si pak přichechtávala ještě další dny. Další meditace už taková sranda nebyla.

Přesunuli jsme se totiž do Ramana ašrámu, v jehož okolí je několik jeskyň, kde desítky let meditoval známý Šri Ramana Mahariši. Vyzkoušel jsem si taky na pár dní bobříka mlčení, což bych podle Markéty měl praktikovat častěji. Nechápu co tím myslí. Zvláštní pozornost jsme tu věnovali jídlu, jehož servírování probíhá v hale pro přibližně 200 lidí. Sedí se v řadách na zemi a jídlo se tu podává z kýblů rovnou na připravený banánový list. Lžíce už by byl velký luxus, a tak se všichni ládují typicky po indicku, pravou rukou. Mlaskání, krkání a jiné zvuky jsou tu taky povoleny, kromě mobilních telefonů. Asi se jako
Evropani máme ještě co učit. Komu by text nestačil, posíláme zase pár foteček a videjí k přiblížení této indické absurdnosti a krásy.

Děkujeme všem za odezvy a příště se můžete těšit na historky ze spirituálního místa zvaného Auroville, kde žije pohromadě více než 50 národností z celého světa.

Fotečky a videa:

https://drive.google.com/open?id=0B4hDpmwBPAt8b1ZkamItT3dCZ1k

David a Markéta

Ráj jménem Singing Heart Ashram

Ahoj!
Posíláme další zprávy z našeho dobrodružného putování napříč Indií.

Městečko Mahabalipuram (Mamallapuram) jsme si nakonec zažili více než jsme původně plánovali, neboť Markétu skolilo silné nachlazení a museli jsme si pobyt o dva dny prodloužit. David mezitím prozkoumal silné vlny v moři a památky jako chrámy a jeskyně, které se tu nachází už od 8.století.

TIP PRO STARŠÍ GENERACE:
Mamallapuram si oblíbili také cizinci ze Západu, dokonce i důchodci, kteří sem jezdí i na 4 měsíce, neboť ušetří v zimě za vytápění doma a pobyt v Indii je vyjde hodně levno. Překvapili nás i rodiny s malými dětmi, kteří s oblibou navštěvují příjemný podnik jednoho Francouze, kde podávají výborné neindické jídlo jako špagety nebo domácí hranolky.

Díky tropickému počasí, kdy přes den je tu kolem 30 a v noci teplota klesne na krásných 25 stupňů, už je Markéta zase fit a tak vyrážíme na dobrodružnou cestu do vnitrozemí, města zvaného Tiruvannamalai k posvátné hoře Arunachala (posvátný je tu snad každý kámen, takže to prosím neberte tak vážně). Přesun typickými oprýskanými indickými autobusy, se kterými řidiči jedou po hrbolatých silnicích jak šílení, jsme měli tentokrát ještě o poznání pestřejší. Už nás ani nepřekvapuje to, že do autobusu občas musíme i naskakovat skoro za jízdy se všemi našimi zavazadly a přestupní stanice do dálkového autobusu je na mýtné bráně. Co jsme ale nečekali je, že začne náhle vydatně pršet. Začal slejvák tak vydatný, že v tu ránu bylo všude bláto a louže, skoro až záplava. Prostě opravdový monzunový příval. Naštěstí jsme se v tom největším slejváku stihli schovat do Rikši (místní minitaxík), jehož nabručený řidič se s námi začal hádat o ceně za odvoz a tak jsme si poslední kilometr užili po svých s plnou polní a v takové průtrži mračen, že jsme si už po minutě připadali jako vodník Brekeke.

Promočeni jsme dorazili do Singing Heart Ashramu, který nás uvítal svou úžasnou pohostinností a známými tvářemi z loňska. Setkáváme se s přáteli z česka a je tu příjemná atmosféra, skvělé domácí jídlo a pohoda s Indickou rodinkou z nedaleké vesnice. Po dlouhé a velmi mokré cestě odpočíváme, krmíme pasoucí se kravičky šlupkami od banánů, sledujeme proudy valící se vody, které vždy nečekaně přijdou a užíváme si, že můžeme dýchat teplý vzduch osvěžený deštěm.

Markéta a David
31.1.2017

Fotky a videa

https://drive.google.com/drive/folders/0B4hDpmwBPAt8Rjc1dVcyVEtqWGc?usp=sharing